Je docela pochopitelné, že u nás nejsme spokojeni s rostoucím cenami, a to včetně těch týkajících se elektrické energie. Sice nejde o nic zase až tak skutečně dramatického, ale přece jenom se energetika nezanedbatelně podepisuje i na našich rozpočtech.
Ale možná bychom neměli jenom láteřit. Možná by neškodilo se i trochu hlouběji zamyslet. Pak by nás totiž zřejmě napadlo, že máme vlastně docela štěstí. Je sice dráž, než jak tomu bývalo, jenže na druhou stranu máme své jisté. Máme elektřinu, kdykoliv ji potřebujeme nebo chceme, a pokud se nám nelíbí vysoké účty, můžeme jednoduše stisknout vypínač a začít šetřit. Zatímco jinde se sice také šetří, ale nedobrovolně. Třeba v Jižní Africe.
Už po léta se tamní energetická situace zhoršuje. Sice nesleduji tento proces permanentně, ale vím, co tam vídám a slýchám. Prostě po pádu apartheidu znatelně vzrostl počet těch, kdo získali k elektřině přístup, ovšem energetika se adekvátně nemodernizovala a nerozrostla, a tak se staly výpadky elektřiny docela běžným úkazem. Což z mého úhlu pohledu vyvrcholilo letos, když jsem tam byl před pár dny. A kdy už se v ubytovacích zařízeních staly běžnými cedulky s denně aktualizovanými oznámeními o tom, od kolika do kolika hodin bude proud vypnut. Aby se systém zachoval v provozu. A dokonce už mají na stejné téma i minimálně dvě internetové stránky.
Takže jsem se letos nevěnoval už jen krásám této africké země, ale i tomu, kdy nepůjde elektřina. Abych si včas zatopil klimatizací, abych si nabil mobil a bateriovou lampičku, podíval se na televizi a podobně. Protože jakmile nadešel čas, prostě nastala doba temna.
Někde tam mají tedy lidé dieselagregáty či solární panely a vyrábějí si aspoň nezbytné množství elektřiny sami, a někde se prostě sedí potmě při provizorních svítidlech. A musíte uznat, že to u nás tedy vlastně není až tak zlé. Protože my proudem šetřit můžeme. Zatímco oni prostě musí.
