Asi každý z nás již někdy navštívil zoologickou zahradu, ať už s rodiči nebo se školou. Jako děti jsme s nadšením koukali na zvířata, která v naší přírodě nenajdeme. Pro mnoho z nás to byla první a jediná možnost, jak vidět na vlastní oči například lva, tygra nebo ledního medvěda. Jak však dospíváme, začínají nám v duši hlodat pochyby – skutečně je pro ta zvířata ideální, že jsou držena v klecích a výbězích, místo aby byla v divočině ve svém přirozeném prostředí? Není to týrání zvířat, když jsou tam vlastně po celý život zavřená?
Tyto otázky nás začínají trápit, a odpověď na ně bohužel není jednoduchá. Existují totiž argumenty jak pro, tak i proti držení zvířat v zoologických zahradách. Také platí, že je nelze paušálně posuzovat, neboť, jak se ukazuje, se od sebe mohou jednotlivá zoo značně lišit. Prvním argumentem je bezesporu to, že i když mají sebevětší výběh, jedná se obvykle jen o velmi malou část toho, jak velké by bylo jejich teritorium v divočině. Lvi, ale třeba také vlci či sloni mohou cestovat i stovky kilometrů, a to v prostředí zoo zkrátka není možné i při nejlepší snaze ošetřovatelů.
Také je pravdou, že když jsou krmena lidmi, ztrácí své přirozené instinkty. To je také důvod, proč vy většina zvířat, která v zoo žijí, nedokázala v divočině přežít, pokud by tam byla vypuštěna. A to i přesto, že jejich divoce žijící příbuzní na daném místě velmi dobře prospívají. Neví již totiž, jak si najít potravu, úkryt, jak se mít na pozoru před nebezpečím.
Na druhou stranu je však pravdou, že mnohdy jsou zoologické zahrady poslední možnosti pro druhy, které byly ve své domovině téměř či dokonce úplně vyhubeny. Tyto v zajetí chované populace pak mohou sloužit k opětovné reintrodukci daného druhu. Úspěšnými příklady, na kterých mají podíl i české zoologické zahrady, je návrat koně Převalského či přímorožce arabského do jejich původních domovin.
Je tedy jasné, že je nelze obecně zatracovat. Měli bychom však vyvíjet konstantní tlak na to, aby prostředí pro zvířata bylo co nejlepší.
